Každý žije po svém

O tom, že jsou lidé různí, víme všichni. A když se člověk dostane do jiné světové končiny, většinou si toho všimne. A čím dál dojedeme, tím bývají ony rozdíly markantnější. I když to nemusí nezbytně platit vždy a všude.

Například já jsem Čech jako poleno. Čímž nemyslím, že jsem nějaký klacek a hlava dubová, ale to, že tady prostě žiji skoro celý život, zapadl jsem do naší společnosti a přizpůsobil se plně zde panujícím mravům. A zatímco si u nás vím se vším zásadním rady, i zde jsou lidé, se kterými nedokážu v přeneseném smyslu slova najít společnou řeč. A což teprve když odjedu do Jižní Afriky! Tam mohu dělat cokoliv, a přesto se pozná, že jsem odjinud. I když jsem mezi tamními bílými, kteří jsou etnicky stejní, i když třeba ani neotevřu ústa, aby se poznalo, že nezvládám dokonale žádnou jejich řeč.

Za ona dlouhá léta, co tam jezdím, jsem třeba nepochopil fungování jejich bank a směnáren. Nepočítám-li totiž ty na velkých mezinárodních letištích, jsou tak odlišné od těch našich! Doma si před cestou dojdu do směnárny, řeknu, jaké peníze chci, vysázím na dřevo hotovost, dostanu požadované finanční prostředky a za pár minut odcházím uspokojen, tam je to ale jiné. Nejprve musím najít banku s oprávněním k výměně peněz. Pak v ní musím vystát či vysedět obvykle krátkou, ale přesto nekonečnou frontu, abych pak zaměstnal obvykle dva až čtyři úředníky. Někdo musí naťukat mé iniciále do počítače, někdo musí důkladně prozkoumat peníze, okopírovat pas a vytisknout v průměru osm dokumentů, které je třeba podepsat a orazítkovat. Pak to počítačový systém dlouho zpracovává, pak se musí přepočítat spousta bankovek nízkých nominálů. A obvykle jsou jedna až dvě hodiny pryč.

A ani vzácné směnárny nejsou jako u nás. Vzpomínám třeba, jak mi v George odmítli vyměnit peníze, dokud jim nedodám žádost od své firmy. Protože jsem na hranicích omylem dostal razítko, že jsem přijel za byznysem, a ne na dovolenou, a někomu takovému se peníze pro soukromé účely nevyměňují.

A zatímco při tom někdy skřípu umělým chrupem, za mnou se tvořící fronta to bere s klidem. Však oni taky jednou přijdou na řadu, tak co. Inu, jiný kraj, jiný mrav.